|
Zobrazovaná měna:
|
||||
 |
||||
Kategorie
Kamenný obchod
Adresa:
Malé náměstí 129
Hradec Králové
500 02
| Otevírací doba: | ||
| Po-Pá | 9-12:30 | 13-17:45 |
| So | 9-12 | |
Nahlédněte do našeho obchodu
Více informací...
ANNA SNĚGINA
Sergej Jesenin
| Kategorie: | Gramodesky / Mluvené slovo |
| Nakladatelství: | Supraphon – 1118 2607 |
| Rok vydání: | 1980 |
| Kvalita desky: | NM (Near Mint) [?] |
| Další informace: | Účinkuje Vlastimil Fišar, sleevenote Jiří Hraše, obal Jaroslav Šerých. Sergej Jesenin. K 55. výročí básníkovi smrti. Překlad Josef Hora. Hudba Vadim Petrov. Zpěv členové Kühnova smíšeného sboru, sbm. Pavel Kühn. Komorní soubor řídí skladatel. Odpovědný redaktor nahrávky Tomáš Vondrovic. Hudební režie Jaroslav Rybář. Zvuk a mixáž Jiří Bartoš. Střih Ivan Mikota. Režie Jiří Hraše. Recitace Vlastimil Fišar. Nahráno 2. – 5. 1. 1979 v pražském studiu Lucerna. Vydal Supraphon v roce 1980 (1 LP, Su 1118 2607 G, stereo). Lit.: Hraše, Jiří: Anna Sněgina (sleeve-note). – Cit.: Sergej Jesenin, ani ne tak člověk jako spíše orgán, stvořený přírodou výhradně pro poezii (1), nese si obvykle dvě stálé nálepky: neboť ti, kdo sedli na lep masce básníkovy autostylizace z prvního údobí tvorby, měli to jednoduché. Jednodušší nežli autor, který se přijatých masek nemohl zbýt: byl označován za básníka ruské vesnice anebo za chuligána poezie. Oba jednostranné a zkreslující puncy ve své povrchnosti i povrchovosti přehlížejí základní, bytostné zařazení autora jako básníka Ruska v přerodu. Básníka s nesnadným úkolem nejen vyzpívat, ale také vyrovnat vnitřní rozporuplnost citlivého srdce. Vážnost svého úsilí potvrdil neodvolatelně, když v noci na 28. prosince 1925 v leningradském hotelu Angleterre zadrhl smyčku na svém hrdle, mlád třicet let. Něžné srdce se unavilo zápasem osobních rozporů, které odrážely disonance vnějšího světa a bolestnost zrodu nové společnosti. Nejen verše to dokládají, ale i jasnozřivá slova rozčarování nad zkušeností z americké civilizace a nedůvěra k soudobým nepmanským móresům: ‚Jestliže se dnes tolik drží na Ameriku, jsem ochoten dát přednost naši šedivé obloze a naší krajině – chaloupka, trochu vrostlá do země, dřevěný plot, z kterého trčí k nebi vysoká tyč a v dálce pošvihává ocasem hubený koník. Je to něco jiného než mrakodrapy, které daly světu jen Rockefellera a Mc Gormicka, ale je to to, co dalo u nás vyrůst Tolstému, Dostojevskému, Puškinovi, Lermontovovi a dalším.‘ Píše ty řádky na konci života jako poznanou zkušenost. A jsou stejného rodu jako jeho vrcholné verše: odrážejí zralost nesnadno vykoupené zkušenosti. V nesnadné době. ‚Byl to člověk na křižovatce dvou epoch,‘ to říká vše (3). Tato nesnadná doba i v umění objevovala nové originální cesty. V rozporu s nimi vyznává zralý básník: ‚Ve smyslu formálního vývoje mě to. teď táhne k Puškinovi‘ (1). Pro českého čtenáře je těžká nevzpomenout na podobné přihlášení Wolkrovo k odkazu K. J. Erbena. Pravdivost, prostota a autentičnost jsou puškinské znaky vyzrávajícího Jesenina. Výstavba poémy ‚Anna Sněgina‘ to zřetelně dokládá. A také mnohostrannost odrazu, jíž se skutečnost zrcadlí v krystalicky broušených plochách básníkovy duše. Je jedním z těch, ‚jež vyzvedla revoluce, který nalezl vděčnou a mnohonásobnou odezvu v její kypící novině a vanu jejích modrých větrá‘ (4). Objevoval revoluci a ona objevovala jeho. Jeho verše vycházely v 25 000 nákladu (v době nedostatku papíru !), sály jeho veřejných vystoupení byly nabité k prasknutí. Tak v březnu 1925 veřejně přednášel i ‚Annu Sněginu‘. Publikum prý dupalo a tleskalo, křičelo a skandovalo, když Jesenin vystupoval na pódium. Není těžké představit si básníka, jak pohodil čupřinou zlatých vlasů a plným hlasem, s temperamentním zápalem oslovil sál: ‚Soudruzi, dneska smuten jsem, (bolest má dneska) starý kravalistal‘ (5). Veřejný přednes ‚Anny Sněginy‘ musíme si chtěj nechtěj představit docela jinak. Bylo to jistě velmi cudné a velmi Intimní vyprávění: ‚Zde u branky… jak dávno je to / let šestnáct tenkrát bylo mi…‘ (6) Nastudování ‚Anny Sněginy‘ ve Viole v roce 1972 (v němž jsem se sešel s interprety Vlastimilem Fišarem a Jiřím Hanákem, skladatelem Vadimem Petrovem a výtvarníkem Milošem Penzem) bylo postaveno na dvojjedinostl obou recitujících básníků: vypravěče životního příběhu i kravalisty poetických pódií. ‚Za revoluce jsem svévolně zběhl z Kerenského armády a žil jako dezertér…‘, píše o sobě (2) Jesenin. Ale to je přece také výchozí situace poémy ‚Anna Sněgina‘, přesněji: jejího příběhu! V závěrečném vrcholném období je poezie básníkovi ‚nejen životním cílem, ale i deníkem‘ (7). Řádky o sobě končí slovy: ‚Co se týče ostatních autobiografických údajů – jsou v mých verších‘ (2). V závratném zkonkrétnění, jak to charakterizuje Jeseninův překladatel, ‚konečně začal psát sebe‘ (7). Jestliže počítáme správně, skončila poslední kapitola příběhu Annina a básníkova asi roku 1923. Poéma, zjevení sovětské poezie, byla dokončena na počátku roku 1925. Mezi těmito daty přišla na svět vynikající čísla Jeseninovy lyrické tvorby, její nejslavnější tituly. V těchto krátkých lyrických číslech jsou zachyceny tytéž motivy jako ve složitém předivu poémy. A zpracovány stejně dokonale. ‚Nádherné verše z roku 1925 psal Jesenin téměř bez škrtů. A byly bez kazu i formálně, vybroušenější než kdykoliv dříve‘ (8). Z kontrastu a kontrapunktu malých lyrických čísel se širokým epickým záběrem poémy se zrodily dvě postavy scénáře ‚Sněginy‘ ve Viole: lyrické zlomky a drobné básně s Intenzívně aktuálním pocitem přednášel apelativně skandalista poetických pódií, zatímco vypravěč životního příběhu interpretoval retrospektivně zklidněnou hladinu vzdalujících se zážitků a pocitů. Ve studiové nahrávce se z dramaturgických a technických důvodů vydavatelství vracíme k původnímu rozsahu poémy. Tím také k sólové interpretaci Fišarově (ve shodě s jeho partem v nastudování Violy). Nastaly tak ovšem posuny v koncepci vypravěčského způsobu, byl zcela nově zpracován hudební part: šlo nám v těchto změnách o to, vyzvednout kouzlo předlohy, skryté ‚hlavně v jejím p ř í b ě h u, konkrétně v proměnách času, který akcentuje proměny lidských osudů, jejich blouznivé návraty a rezignací‘ (7). Zachováme původní Horův překlad – má nenapodobitelnou dobovou vůni: jeho slovník nese patinu po jazyce originálu, jeho emfáze zrcadlí směs naivního okouzlení a obdivného ohromení nad skutečností nového Ruska. To časové poznamenání, zdůrazňující autenticitu svědectví, snad posluchač postřehne a ocení. Jako jistě ocení velkorysou kompozici a stavbu předlohy, rovnou (i podobnou) stavbě Eugena Oněgina. Ocení i dramatické střídání konkrétních dějů s lyricky emotivním viděním. Anna Sněgina‘ představuje vyrovnání s převratným chaosem osudů a dynamickým vírem doby. To vyrovnání, které v soukromě osobní poloze básník uzavřel neúspěšně. Ale v literární podobě je vzepnul k ojedinělé dokonalosti organické jednoty uměleckého obrazu. ‚V Anně Sněgině jakoby Jeseninovi na okamžik propůjčil vladařské žezlo a udělil své požehnání sám génius ruské poezie, sám Puškin‘ (7). 1) M. Gorkij, 2) Jesenin: O sobě. 3) V. Z. Švejder, 4) Josef Hora, 5) Jesenin: Bezpřístřešná Rus, 6) Jesenin: Anna Sněgina. 7) Jan Zábrana. 8) A. Marijengof |
